Až příště přijdeš...
Občas děláme věci, které tak nemyslíme. Občas ale také děláme věci a netušíme jaký dopad to má na okolí, někdy s rozmyslem a někdy bez něj. Někdy nám možná ani nedojde, že jsme udělali něco špatně, naopak si myslíme, že jsme udělali nejlepší možnou věc nebo třeba, že to bylo v tu chvíli jediné možné řešení.
u se mě to dotklo, hlavně když to slyšíte od nejlepšího přítele. Jenže pak mi došlo, že má vlastně pravdu. Že všechny ty mnou iniciované rozchody byly možná jen taková záminka, abych se nemusela snažit, získala zpátky svou volnost. Nemusela nikomu věnovat volný čas, dělat si co chci a kdy chci. A to je v pořádku! Co ale v pořádku už není, je to, že mi nikdy nedošlo, jaký dopad to vlastně mělo nebo mohlo mít na tu druhou osobu. Nikdy jsem se nevracela k tomu, jak to co jsem kolikrát řekla mohlo někoho ranit a už vůbec mě nenapadlo zamyslet se nad tím, že pro mě někdo dělal všechno, první poslední a snažil se jen o to, abych mu to vracela. Brala jsem to naopak jako přehnanou starost, jako něco co mi vlastně vůbec nebylo příjemné a bylo to spíš otravné. Vždycky jsem se vymluvila jen na to, že spolu nemůžeme být protože je moc hodný nebo se mnou chce trávit příliš času. Moc se stará a nedává mi žádný prostor. Třeba jsem to měla brát spíš jako to, že chce někdo vidět nějakou snahu ode mě. Jenže chcete se snažit, když vám něco vlastně vůbec nevyhovuje?
A tak až příště přijde něco co mě bude lákat, co chci ve svém životě a budu v tom vidět smysl. Tak do toho půjdu naplno! Ať to stojí co to stojí začnu se taky jednou pro změnu snažit já. Můžu se u toho spálit, můžu v tom vidět něco co ten druhý vůbec necítí a nevidí, ale takový už je prostě život.
