Nikdy ti neřeknu...
Vždycky jsem si myslela, že je nám nějakým způsobem určený skončit spolu. Čím jsme starší, tím míň tomu věřím, tím míň věřím na osud, na nás dva a všechno kolem, bez tebe totiž nic nedává smysl.
Je mi z toho smutno, ale svým způsobem, si za to můžeme sami. Můžeme si za to tím, že jsme si to ani jeden dlouho nechtěli přiznat, že když si to přiznal jeden nepřiznal si to druhý. Taky tím, jak jsme se pořád míjeli, každý byl šťastný v jinou chvíli, nikdy nebyli šťastní spolu.
Vím, že jsme tu vždy jeden pro druhého, že tu pro sebe budeme vždy. Jen už jsem unavená z toho neustálýho doufání, že jednou z toho bude něco víc. Možná si za to taky můžeme tím, že si to jeden druhýmu nikdy neřekneme, možná si to přeju jen já. Ale na druhou stranu, vždycky se nám líbilo to neustálý hecování se, kdo to vydrží dýl a vím, jak moc neradi oba prohráváme. Já už jsem s tím neustálým překonáváním sama sebe, že tě nechci ale skončila, jen ti to nikdy nepřiznám a nikdy neřeknu. Mám strach, strach z toho, že bych tím přišla o nás dva, o to pravý a nevšední přátelství, který máme. Když vidím, jak jsi šťastnej s někým jiným bolí to, moc to bolí, ale zároveň miluju ten tvůj úsměv na tváři, kterej tam už dlouho nebyl a kterej potřebuju vidět. To je pro mě teď důležitý, že z tebe konečně někdo sejmul tu bolest, která tam dlouho byla. Nebudu ale lhát, mrzí mě, že jsem to nebyla já, s kým si na ní dokázal přestat pořád myslet.
Vždycky to budeme MY DVA, vždycky budu mít tu představu v hlavě. Jen už teď nemám pocit, že může být skutečná. Už ti nikdy neřeknu ty slova, kterých ty se tak bojíš a já ti je nejsem schopná říct, odhodlám se k tomu vždycky až když je pozdě, až když se to nehodí, až když ty už na ně nemyslíš. Už ti nikdy neřeknu, že Tě miluju. Myslím, že to vždycky bude pravda, že je budu cítit, ale že už ti budu jen schopná říct, že Tě mám ráda. Ne, že bych ti to poslední dobou neříkala dost, ale vždycky jsem tím myslela něco jinýho...
Teď si říkám, jak přát si něco je tak málo, jak je důležitý o tom spolu mluvit. Vím, že i kdyby si mě s tím poslal do háje, tak za týden je všechno jak kdyby se nic nestalo. Jenže, co kdyby si mě s tím do háje neposlal, co kdyby to dopadlo tak, jak si v tý svý umanutý hlavě představuju. Jenže pak přichází strach z toho, co kdyby to jednou skončilo, ten strach z neznáma, který nikdy nechci zažít. A tak, když se jeden z nás dostal z friendzone, dostal se do něj ten druhý a pro nás ten nekonečný kolotoč pokračuje.
Je mi z toho smutno, ale svým způsobem, si za to můžeme sami. Můžeme si za to tím, že jsme si to ani jeden dlouho nechtěli přiznat, že když si to přiznal jeden nepřiznal si to druhý. Taky tím, jak jsme se pořád míjeli, každý byl šťastný v jinou chvíli, nikdy nebyli šťastní spolu.
Vím, že jsme tu vždy jeden pro druhého, že tu pro sebe budeme vždy. Jen už jsem unavená z toho neustálýho doufání, že jednou z toho bude něco víc. Možná si za to taky můžeme tím, že si to jeden druhýmu nikdy neřekneme, možná si to přeju jen já. Ale na druhou stranu, vždycky se nám líbilo to neustálý hecování se, kdo to vydrží dýl a vím, jak moc neradi oba prohráváme. Já už jsem s tím neustálým překonáváním sama sebe, že tě nechci ale skončila, jen ti to nikdy nepřiznám a nikdy neřeknu. Mám strach, strach z toho, že bych tím přišla o nás dva, o to pravý a nevšední přátelství, který máme. Když vidím, jak jsi šťastnej s někým jiným bolí to, moc to bolí, ale zároveň miluju ten tvůj úsměv na tváři, kterej tam už dlouho nebyl a kterej potřebuju vidět. To je pro mě teď důležitý, že z tebe konečně někdo sejmul tu bolest, která tam dlouho byla. Nebudu ale lhát, mrzí mě, že jsem to nebyla já, s kým si na ní dokázal přestat pořád myslet.
Vždycky to budeme MY DVA, vždycky budu mít tu představu v hlavě. Jen už teď nemám pocit, že může být skutečná. Už ti nikdy neřeknu ty slova, kterých ty se tak bojíš a já ti je nejsem schopná říct, odhodlám se k tomu vždycky až když je pozdě, až když se to nehodí, až když ty už na ně nemyslíš. Už ti nikdy neřeknu, že Tě miluju. Myslím, že to vždycky bude pravda, že je budu cítit, ale že už ti budu jen schopná říct, že Tě mám ráda. Ne, že bych ti to poslední dobou neříkala dost, ale vždycky jsem tím myslela něco jinýho...
