Život s tebou, život se mnou

 

Ocitli jsme se tu, abychom k sobě našli svou druhou polovičku, abychom poznali sami sebe nebo má naše existence na tomhle světě nějaký hlubší význam? Narodili jsme se jen proto, abychom mohli umřít a zničit tuhle planetu nebo má každý z nás nějaké poslání?

Dlouho jsem žila v domnění a vlastně i díky přístupu svých prarodičů byla spíše vychována, tak, že si co nejdřív musím najít někoho, kdo ke mně patří, s kým půjdu světem. Jenže co když nechci, co když si svůj svět chci objevovat sama. Poznat nejdřív samu sebe, zjistit co od života vlastně chci a kde je moje místo, než začnu poznávat někoho jiného. A co i když po tom, co všechno tohle zjistím nebudu stále chtít někoho dalšího do svého života.

I když moc ráda poznávám lidi, život, který si žiju je moje osobní věc a skoro nikomu se s ním nikomu nesvěřuju. Ukázat někomu můj soukromej život je pro mě něco jako vzít si někoho do ložnice, do vlastní postele. Začíná to být osobní.                                                                  

Vždycky jsem ráda poznávala lidi. Časem jsem ale zjistila, že mi nešlo až tolik o to poznávání, jako o to, že mám ráda tu pozornost, kterou mi věnují při poznávání, zjišťování informací o mě. U opačnýho pohlaví jsem zase byla závislá na tom pocitu být zamilovaná… kolikrát jsem si ani nebyla schopná díky tomu silnýmu pocitu uvědomit, jestli k tý osobě opravu něco cítím.

A i teď, když už jsem si to vlastně všechno uvědomila. To stejně praktikuju dál, protože ačkoliv si neumím představit nějakou druhou osobu v mým životě. Zároveň taky neumím být sama se sebou delší dobu. A tak se mezi tím vším snažím najít nějaký kompromis… snažím se učit být sama se sebou, ale zároveň se snažím učit poznávat lidi na osobnější úrovni.